Infekce

23.10.2014 , MUDr. Pavel Kouda

infekce.jpg - kopie
infekce.jpg - kopie
Infekce je stav, kdy do těla pronikly infekční mikroorganismy, jako jsou bakterie, viry či paraziti a vyvolali onemocnění. Tělo má pro obranu proti infekcím připravené účinné zbraně v podobě složitého imunitního systému. Imunitní sytém používá v boji proti nákazám dvě hlavní zbraně. První je výroba protilátek a druhá je imunita zprostředkovaná buňkami.

Slovo „infekce" znamená napadení těla infekčními mikroorganismy, jako jsou bakterie, viry nebo paraziti. Infekce může vyvolat lehké onemocnění, například rýmu nebo chřipku, ale také nemoci zcela nezvratně smrtelné, jako je vzteklina. Infekce může být ohraničená na poměrně malou oblast (například absces), na jeden systém (například zápal plic, který postihuje plíce) nebo mohou být generalizované a postihnout větší část těla, jako tomu bývá při „otravě krve" (septikémii).
Stručně řečeno, infekční onemocnění je takové onemocnění, kterým se lze nakazit kontaktem s jinou nakaženou osobou nebo jiným způsobem. Slova „nakažlivý" a „infekční" mají stejný význam.

Příčiny infekce

Infekce způsobují maličké organismy (živá stvoření), které jsou příliš malé nato, abychom je mohli spatřit pouhým okem, říkáme jim proto mikroorganismy. Naprostou většinu důležitých infekcí vyvolávají dvě velké skupiny těchto mikroorganismů - bakterie a viry.
Třetím typem mikroorganismů jsou prvoci, větší jednobuněčné organismy, a plísně, malárii, pravděpodobně celosvětově nejrozšířenější infekci, způsobuje prvok zvaný plasmodium.
Po proniknutí do našeho těla se mikroorganismus musí sám množit; používá k tomu jako výživu okolní tělesné tkáně. Viry pronikají do buněk, donutí je přerušit jejich činnost a místo toho vyrábět nové a nové virové částice. Naproti tomu bakterie se množí jednoduše dělením.
Onemocnění vyvolají mikroorganismy různými cestami. Často produkují jedovaté látky nazývané toxiny, které způsobí vlastní onemocnění. Příkladem může být třeba záškrt. Nemoc může být také důsledkem zničení tkáně nebo narušení normální činnosti některého orgánu. Při virové hepatitidě vzniká žloutenka v důsledku narušení funkce jaterních buněk, zatímco při zápalu plic se stávají nefunkčními velké oblasti plicní tkáně.

Jak se tělo brání proti infekci

Tělo má pro obranu proti infekcím připravené účinné zbraně v podobě složitého imunitního systému.
Předtím než proniknou do těla, musí mikroorganismy projít kůží - kůže slouží jako prvotní bariéra proti infekci. Mnoho nákaz však vstupuje do těla dýchacími cestami nebo trávicí trubicí, a tak se kožní bariéře vyhnou. Po průniku do těla může mikroba napadnout a pohltit fagocytující buňka - bílá krvinka, která pohlcuje a ničí bakterie a viry. Jsou to velké bílé krvinky kolující jednak v krvi, jednak usazené v tkáních. V některých případech zahyne spolu s mikroorganismem i fagocytující bílá krvinka, výsledkem je vznik hnisu, což jsou vlastně nahromaděné mrtvé bílé krvinky a bakterie. Aktivita a účinnost těchto bílých krvinek závisí na celkovém stavu imunity.
Imunitní sytém používá v boji proti nákazám dvě hlavní zbraně. První je výroba protilátek. Jsou to velké bílkovinné molekuly kolující v krevním oběhu a v tkáňové tekutině, které se vážou na povrch určitých mikroorganismů a usnadňují tak jejich napadení fagocytujícími buňkami. Někdy navázání protilátky zbaví vetřelce aktivity, například zabrání virům pronikat do buněk. A konečně vede vazba protilátky na povrch mikroba k spuštění kaskády chemických reakcí, které vedou k jeho zničení.
Druhou zbraní imunitní soustavy je imunita zprostředkovaná buňkami. Účastní se jí buňky nazývané lymfocyty, neboť pocházejí z lymfatického systému. Jsou určeny k tomu, aby s některými mikroorganismy reagovaly a zabíjely je. Mimoto také produkují látky, které zvyšují aktivitu fagocytujících buněk a nutí je napadat proniknuvší mikroorganismy.

Očkování

Vývoj očkovacích látek proti infekčním onemocněním byl jedním z nejvýznamnějších příspěvků moderní vědy pro zdraví společnosti. Očkování (imunizace) je založené na poznatku, že imunitní systém lze přimět k tvorbě protilátek proti určitému infekčnímu činiteli podáním substancí, které mu jsou velmi podobné. Nejčastěji se k tomu využívá usmrcených nebo velmi oslabených mikrobů. Pokud se očkovaný člověk setká se skutečnou infekcí, neonemocní, protože již má v těle připravené protilátky proti jejímu původci. 285

Inkubační doba

Po nákaze nějakou infekcí potřebuje příslušná bakterie nebo virus určitou dobu na to, aby se v těle pomnožily a zahájily svou neblahou činnost. Teprve potom se objeví příznaky vlastního onemocnění. Dobu, která uplyne mezi okamžikem, kdy infekce pronikne do těla, a okamžikem, kdy se objeví její příznaky, nazýváme inkubační dobou.
Inkubační doba může být velmi krátká - třeba jen několik málo hodin -, například u cholery nebo rýmy, ale také několik týdnů, jako je tomu u vztekliny. Některé mikroorganismy však mohou setrvávat v těle v neaktivním stavu po velmi dlouhou dobu, dokonce i léta, jako například tuberkulóza. Také některé viry - například virus Herpes simplex, který vyvolává opar - přežívají v těle celé roky a projeví se jen příležitostně, obvykle tehdy, když je imunitní dozor zaměstnán nějakou jinou infekcí.
Poté, co virus pronikne do těla, často přes sliznici nosu nebo úst, napadne okolní slizniční buňky a roznese se krevním oběhem do celého těla. Napadne přitom i vzdálené tkáně. Výjimkou jsou virová nachlazení, kdy infekce zůstává omezena na sliznici horních dýchacích cest.
Po průniku do buňky již není virus imunitním systémem tak snadno dosažitelný. Využívá napadenou buňku k výrobě dalších virových částic, a teprve když je hotová tato „druhá generace" virů a když zničí napadenou buňku a uvolní se do krevního oběhu, začínají vlastní příznaky nemoci.
U bakteriálních infekcí je třeba, aby se mikrob usídlil v tkáních. Příznaky se objeví, jakmile se bakterie pomnoží do dostatečného počtu. Bakterie pronikají do tkání zpravidla rychle a rychlý je i jejich vývojový cyklus, takže inkubační doba bakteriálních infekcí je zpravidla kratší než u virových.

Infekční nemoci a jejich příznaky

Mnoho mikroorganismů jeví sklon k napadání pouze jednoho orgánu. Například viry hepatitid se usídlují především v jaterních buňkách, bakterie pneumokok vyvolává zánět v plicích a jeho blízký příbuzný, meningokok, který způsobuje zánět mozkových blan, přežívá pouze v krevních cévách těchto mozkových obalů. Příčiny toho, proč mikroorganismy dávají přednost právě určitým orgánům, nejsou jasné.
Jiné mikroby, například stafylokoky, jsou schopné napadnout jakoukoliv tkáň. Když tento mikrob pronikne do krevního oběhu, může se zanést i velmi daleko od místa, kde do těla původně vstoupil. Pokud se někde usadí, pomnoží se a může vytvořit zánětlivé ložisko - absces.
A konečně, z abscesů mohou pronikat do těla jedovaté látky, které poškozují určité orgány. Je tomu tak při tetanu, kdy toxin bakterií poškozuje nervový systém a způsobuje křeče. Také při choleře je těžký průjem důsledkem toxického působení bakteriálních produktů na střevní sliznici.
V mnoha případech však problémy nevyplývají z nežádoucí aktivity mikroba v lidském těle, ale naopak z obranné reakce těla proti nákaze. Tak například velká produkce hlenu při zánětech plic je důsledkem obranné reakce a vinou množství hlenu (sputa) se onemocnění mnohdy ještě zhoršuje. Podobně i ničení plicní tkáně při tuberkulóze je spíše důsledkem obranných reakcí imunitního systému než infekce samotné.

Léčba infekce

Zásadní pokrok při léčbě infekčních nemocí přinesla antibiotika. Jsou to látky, které škodí bakteriím, ale pro lidské buňky toxické nejsou. Mnoho z nich účinkuje tak, že brání bakteriím ve výstavbě jejich buněčné stěny, která se svou strukturou zcela liší od stěny lidských buněk.
Antibiotika lze použít pro boj proti většině nemocí způsobených bakteriemi. Každé z nich účinkuje proti omezenému okruhu bakteriálních druhů, takže lékař musí zvolit takové antibiotikum, které je proti danému druhu mikroba vhodné. Někdy si však bakterie proti určitému antibiotiku - normálně proti nim používanému - vytvoří odolnost (rezistenci). Pokud vznikne podezření, že je bakterie proti antibiotiku odolná, je třeba vypěstovat ji v mikrobiologické laboratoři a najít vhodnější přípravek, který na ni účinkuje.
Pro infekce vyvolané prvoky a plísněmi jsou k dispozici speciální antibiotika.
Na viry antibiotické přípravky nepůsobí. Proto virová onemocnění, jako například rýmu, chřipku nebo příušnice, nelze antibiotiky léčit. V posledních deseti letech se vyvinuly některé protivirové léky, ale jejich použití je omezeno jen na několik infekcí. Největších úspěchů se dosahuje při léčbě herpetických onemocnění (opary).
Zatím neexistuje žádná spolehlivě účinná léčba syndromu získaného selhání imunity (AIDS). Pacienti trpící touto nemocí umírají na druhotné infekce nebo vzácné nádory.

Vložit příspěvek:

Vážení čtenáři, o vaše názory velmi stojíme. Chceme, abyste se u nás cítili dobře, proto diskuse hlídáme a příspěvky, které jsou v rozporu s Kodexem diskutéra, mažeme.




Email