Deprese

Deprese

Deprese je velice častá psychická porucha, která bývá chronická, často se opakuje a významně narušuje běžný život pacienta. V dnešní době je deprese považována za chronickou poruchu vedoucí k funkčnímu narušení a nemocnosti, jako je tomu u jiných somatických onemocnění. Vyskytuje se častěji u žen než u mužů a nezřídka postihuje i děti. Riziko návratu onemocnění je vyšší než 50%. Deprese je onemocnění, které je nezbytné léčit, jelikož často vede k sebevraždě jedince.

Příčiny vzniku deprese

Deprese vzniká v důsledku narušených chemických pochodů v mozku, kdy množství tzv. mediátorů, tedy nervových přenašečů, je v nerovnováze. Tyto chybné chemické změny jsou zakódovány v genetickém materiálu každého jedince, avšak u každého v jiné míře. Tento genetický podklad ale sám o sobě nezaručuje, že deprese vznikne. Ve většině případů jsou zapotřebí i další vnější spouštěcí faktory, například tragické životní situace, ztráta někoho blízkého, špatné mezilidské vztahy, finanční situace, ztráta zaměstnání, rozvod, dlouhodobý stres či nespokojenost, aby došlo k rozvoji tohoto onemocnění. Deprese mohou spouštět i některé léky, většina drog a alkohol. Na depresích se podílejí i hormonální změny, nedostatek spánku a odpočinku, vyčerpání, nadměrná fyzická i psychická zátěž. Určitý podíl nesou i změny počasí a střídání ročních období.

Příznaky deprese

Deprese má nejen mnoho příčin, ale i mnoho příznaků a průběhů. U každého pacienta může deprese probíhat odlišně a proto je nezbytné přistupovat ke každému pacientovi individuálně. Přesto jsou různé typy depresí rozděleny do několika kategorií, které se ale navzájem překrývají a jedna může přecházet v druhou. 
Základním příznakem deprese je smutná nálada, kterou pacient sám udává, nebo je objektivně zjištěna lékařem. Abychom mohly mluvit o depresi, je nutné, aby tato smutná nálada trvala alespoň 2 týdny. Pacienti náladu popisují jako pocit beznaděje, zoufalost, či bezvýchodnost. Dalšími příznaky deprese je tzv. abulie, tedy ztráta zájmu, neschopnost prožívat radost, zvýšená únava a pokles energie. Dalšími příznaky deprese je ztráta sebedůvěry, nesoustředěnost, váhavost, nerozhodnost, pocit viny, poruchy spánku s typickým ranním nedospáváním, nechutenství, úbytek na hmotnosti a úvahy o sebevraždě. U některých typů deprese se mohou objevit i halucinace, či bludy.

Typy deprese

Ne vždy se u člověka postiženého depresí projeví všechny její známky. Někdy se mohou nemocní lidé chovat zcela rozdílně, a přesto se u nich diagnóza deprese stanoví. Nemoc činí ještě složitější to, že ji může doprovázet akutní úzkost nebo fobie. Někdy se deprese střídá s obdobími mánie - zvýšené aktivity, veselí a hovornosti. Proto se onemocnění často nazývá maniodepresivní psychózou.

Při depresích může nálada kolísat od lehkého smutku až po hluboké zoufalství a pocit úplné bezcennosti. Naneštěstí sdělí postižení lidé tyto pocity lékaři jen zřídka. Místo toho si stěžují na různé bolestí, únavu nebo ztrátu váhy. Někdy jim dokonce činí potíže vyjádřit jakékoliv potíže. Jiní nemocní zase povídají bez ustání.

Tyto změny chování často vycházejí z poruchy myšlení. Nemocný si často stěžuje na to, že není schopný jasně přemýšlet, soustředit se a činit rozhodnutí - tzn. že nemocný si poruchu uvědomuje. Pacient postižený depresí je tedy schopný rozpoznat svůj nenormální stav, ale není s to cokoliv s tím udělat. Je roztržitý a zabraný sám do sebe a je zcela neschopný uvědomit si pozitivní stránky existence. Místo toho zveličuje nešťastné události v minulosti, má tendenci je povyšovat na negativa zásadního významu a obviňuje sama sebe z jejich zavinění.
Toto zkreslování událostí a sebeobviňování vede například k poruchám spánku, k těm může ovšem přispívat onemocnění samotné. V posteli nemocný neusne, stále přemýšlí o minulosti, o současném stavu a o vyhlídkách do budoucna. Uzavírá se tak bludný kruh.

Aby toho nebylo málo, vyvolává deprese ještě také časné probouzení. Není proto divu, že pro mnoho takto postižených lidí je ráno nejhorší částí dne. Když depresi provází navíc ještě úzkost, je nemocný člověk téměř trvale neklidný a nervózně mluví. Liší se tak zjevně od ostatních depresivních pacientů, kteří se spíše snaží skrýt své potíže před okolím.

Vliv dědičnosti a okolního prostředí

Do určité míry platí tvrzení, že deprese mají rodinný výskyt, ale jde spíše o zvýšený sklon k onemocnění než o přímou dědičnost. Ve skutečnosti lze téměř vždy vypátrat nějakou konkrétní stresující událost nebo řadu událostí, která vede k propuknutí deprese. Příznaky deprese lze však na okolí „přenést" i jiným způsobem. Dochází k tomu tehdy, když nemocný rodič šíří svou depresivní náladu na ostatní členy domácnosti. Děti pak mohou vzorce jeho chování převzít a ve svém pozdějším životě se tak začnou chovat také, budou-li mít pocit deprese. Stává se to o něco snadněji, než když žádný takový vzor k napodobení v životě neměly. Pokud se v rodině žádné případy deprese nevyskytly, jsou prakticky vždy spouštěcím faktorem vnější události, které na oběť deprese silně zapůsobí. V takových případech je naděje na uzdravení poněkud lepší.

Účinek zármutku

Ztráta blízké osoby může být příčinou velmi hluboké, byť i dočasné deprese. Hluboký smutek je při setkání se smrtí milované osoby zcela normální. Potlačování vnějších projevů zármutku kvůli tomu, že se člověk cítí hloupě nebo trapně nebo protože si říká, že by jej zemřelý „nechtěl vidět nešťastného", nikdy nepomůže. Ve skutečnosti se tím období smutku jen prodlužuje.
Vedle obvyklého zármutku se často objevují i pocity viny, snadnější vznětlivost, ztráta srdečnosti ve vztahu k okolí a někdy únavný zvyk neustále mluvit o osobních vlastnostech a zvycích zemřelé osoby.

V tomto stavu mohou mít lidé také potíže ve vztazích k ostatním členům rodiny a k přátelům. Objevují se zlobné reakce vůči lékařům a zdravotnickému personálu nebo příbuzným. Známky smutku někdy naopak zcela chybějí a jsou vystřídány obdobími neklidu a neomezené činorodosti. Bývá to vnímáno jako snaha zaměstnat mysl něčím jiným, ale ve skutečnosti tomu tak není. Ať již je stav zarmoucené osoby jakýkoli, měla by se odhodlat k tomu, aby o své ztrátě hovořila se svými přáteli, příbuznými nebo s lékařem.

Diagnostika deprese

Diagnostika deprese vyplývá z klinických příznaků a průběhu onemocnění, které lékař zjistí podrobnou anamnézou, dále na základě neurologických a laboratorních vyšetření. V první řadě je zapotřebí vyloučit somatické příčiny deprese, či užívání léčiv, které k rozvoji deprese mohou vést. Jedná se především o antihypertenziva, hormonální antikoncepce a kortikosteroidy. Dále je třeba odlišit schizofrenii, bipolární afektivní poruchu, či poruchu osobnosti. U starší populace je někdy obtížné odlišit demenci a depresivní pseudodemenci, což je syndrom připomínající demenci, který je však způsoben depresí.

Léčba deprese

Mnozí lidé již zjistili, jak je těžké odhadnout hloubku zoufalství, kterým může člověk v těžké depresi trpět. Ve skutečnosti však asi jeden z šesti případů těžké deprese vyúsťuje v sebevraždu. Existují názory, že by to mohlo být ještě více, kdyby postižený člověk nebyl často příliš apatický na to, aby sebevraždu provedl. K léčbě depresí se používají léky, častěji jsou však výhodnější psychologické metody (psychoterapie), které mohou pacienta připravit lépe na to, aby se vyrovnal se stresujícími situacemi, které mohou jeho onemocnění zhoršovat.

Léky však mají při léčbě depresí a při akutních stavech nezastupitelné místo, zejména tam, kde lze předpokládat dědičné faktory. Mimo to je jejich aplikace jednodušší a nevyžaduje opakované návštěvy specialisty.

Nejvíce užívané léky proti depresím patří do široké skupiny tricyklických antidepresiv. Patří sem více různých léčiv - imipramin, amitriptylin, nortriptylin, dosulepin, mianserin. Všechny působí na úrovni přenosu signálů v mozku. Podstata jejich účinku není zatím zcela známá, předpokládá se však, že zlepšují přenos signálů mezi některými oblastmi mozku. Všechny tyto léky zlepšují pacientovu náladu, zmírňují depresi a umožňují mu začít se zabývat vlastnímu problémy, které depresivní stav původně vyvolaly.

Nástup účinku těchto léků trvá i několik týdnů, ve většině případů deprese je jejich účinek dobrý, ale není tomu tak vždy. Pokud zaberou, měl by je pacient užívat nejméně tři měsíce a někdy bývá nutné pokračovat v jejich podávání podstatně déle. Jejich nežádoucí účinky jsou většinou slabé a méně závažné. Patří k nim především sucho v ústech a někdy rozmazané vidění, tyto příznaky však buď během doby zmizí samy, nebo se zlepší poté, co lékař sníží dávku léku nebo jej vymění za jiný. Některá z tricyklických antidepresiv také zmírňují úzkost, zatímco jiná uklidňují. Další pak mají mírně povzbuzující účinek.

Další skupinou antidepresivních látek jsou inhibitory monoaminooxidázy (MAO). Patří se phenelzin a tranylcypromin. Používají se méně často než tricyklická antidepresiva, protože mají více vedlejších účinků a pacient nesmí během jejich užívání jíst některé potraviny. Nehledě na to však mohou být velmi prospěšné nemocným s těžšími depresemi, na které jiná léčba neúčinkuje. K vedlejším účinkům patří závratě, slabost, kožní vyrážka a bolesti hlavy. Některé nežádoucí účinky se objevují nebo zesilují tehdy, když nemocný sní určité potraviny, například sýry, fazole, jogurty, pivo nebo víno.

Další antidepresivní látky - například fluoxetin - snižují v mozku spotřebu chemické látky serotoninu a mají menší tlumivé účinky než tricyklická antidepresiva.

Pacienti s maniodepresivní psychózou někdy reagují na léčbu uhličitanem lithným. Používá se poměrně zřídka, ale některým nemocným vnáší do života dramatickou změnu a zbavuje je trýznivých změn nálad, které maniodepresivní psychózu provázejí. Léčbu lithiem musí velmi pečlivě sledovat lékař, protože dávkování se u různých pacientů může velmi lišit a příliš vysoká dávka někdy vede k poruchám ledvin nebo srdce.

Trpí-li pacient kromě deprese také úzkostí, je možné podávat mu vedle antidepresiv také trankvilizéry. Avšak trankvilizéry, jako například benzodiazepiny (Diazepam) nebo hydroxyzin (Atarax), nemohou samy o sobě depresi odstranit. Navíc je známo, že pacienti, kteří tyto léky užívají po dlouhou dobu, se mohou jejich vlivem stát depresivními a kromě toho se na tyto léky může vytvořit návyk. Je proto třeba užívat je s určitou opatrností.

Psychologické metody, jako jsou různé výukové kurzy psychoanalýzy, autosugesce nebo meditační techniky (uskutečňují se v rámci psychiatrických zařízení nebo zájmových společností), stejně jako techniky behaviorální terapie, mohou v mnoha případech pomoci. Dokonce i samotné absolvování psychologického vyšetření může depresivní stav zmírnit.

Ústavní léčba

V těžkých případech je domácí léčba vyloučena. Potom bývá pro pacienta nezbytné strávit určitou dobu v nemocnici, kde se mu věnuje trvalá péče. Hospitalizace nemocnému přináší bezpečné prostředí, zbavené domácích stresů. Lékaři a zdravotní sestry v psychiatrických zařízeních jsou speciálně vyškoleni, aby byli schopni poskytnout nemocným radu a podporu a pomoci jim přebudovat svůj pohled na život tak, aby v něm našli opět smysl a radost. Často se současně s psychoterapií podávávají antidepresiva a jejich účinek se bedlivě sleduje. Vzácněji se uplatní léčba elektrošoky (elektrokonvulzívní terapie). Při nich se uspanému pacientovi pouští do určitých oblastí mozku elektrický výboj. Ten vyvolá krátkodobou poruchu vedení vzruchů v mozku, což se navenek projeví křečemi. Pacient sice nic necítí, ale výsledkem je často významné zlepšení jeho stavu -někdy stačí jen dvě nebo tři procedury k tomu, aby se zcela uzdravil. I když následkem elektrického šoku může být krátkodobá porucha paměti, mnoho lidí postižených depresí se domnívá, že je to malá cena za dramatické zlepšení, za které elektrošokům vděčí. Je však pravda, že někteří psychiatři mají o této léčbě pochybnosti a že její výsledky jsou v některých případech jen krátkodobé. 

Život s depresí

Psychologická léčba může nemocným lidem značně pomoci změnit pohled na sebe samotné. Jestliže však s někým takto postiženým žijete, neočekávejte od nich příliš velké a rychlé pokroky, ať je chování nemocného jakkoliv nesnesitelné. Je nezbytné, abyste si k nemocnému udrželi přátelský vztah, zájem a poskytovali mu podporu, i když se to třeba nezdá být příliš účinné. Depresivní osoba často takový pozitivní přístup cítí a později si na něj s vděkem vzpomene.

Kupodivu se někdy nemocným doporučuje pasivita a nicnedělání. Lidé pacientovi často radí, aby všeho nechal a vzal si dovolenou. To však nejenže nepomůže, ale někdy to depresi ještě zhorší. Dovolenou je vhodné mít v době, kdy se nemoc již zlepšuje a kdy se dá předpokládat pozitivní účinek dovolené.

Závěrem...

Pokud máte pocit, že jste ohrožení depresí, je třeba odhodit jakékoliv předsudky a okamžitě vyhledat odbornou pomoc. Deprese léčí lékař psychiatr. K psychiatrovi není třeba žádného doporučení od praktického lékaře. Udává se, že 10-15% pacientů s depresí spáchá sebevraždu, proto je nezbytné začít s léčbou tohoto onemocnění včas.